KDY: 7. dubna 2025
KDE: Divadlo Petra Bezruče
V pondělí 7. dubna jsme společně otevřeli první kapitolu našeho PUB KVÍZu – Tři současná dramata tří ostravských divadel. A začali jsme pěkně zostra: inscenací Slepá skvrna v Divadle Petra Bezruče.
Ale ještě než zhasla světla a rozjela se první scéna, sešli jsme se v Márnici. Ano, čteš správně – v Márnici. Kdo někdy byl u Bezručů, ví, že jde o unikátní prostor, kde jsme tentokrát rozbalili náš dramaturgický úvod. Hostem byl dramaturg Peter Galdík a povídali jsme si s ním nejen o samotné inscenaci, ale i o současném dramatu obecně – což je hlavní téma celého našeho divadelního maratonu.
Peter s námi sdílel svůj pohled na to, co současné drama vlastně znamená – jaká témata dnes nejvíc hýbou divadlem, proč má smysl o nich mluvit a co všechno se do jednoho scénáře může vejít. A pak přišla řeč přímo na Slepou skvrnu. Jak se na ni dívat? Čím nás může překvapit? A proč je dobré sledovat i to, co zůstává “mimo záběr”?
A pak to začalo…
Slepá skvrna je inscenace, která rozhodně nenechá nikoho v klidu. Možná tě v jednu chvíli rozesměje, pak najednou zmrazí a za chvíli tě nutí přemýšlet, kde je vlastně pravda a jak by ses zachoval ty. Hodně silná témata, ostrý jazyk, výborné herecké výkony a hlavně pocit, že tohle se fakt děje. Ne někde jinde. U nás. Teď.
Po představení jsme se přesunuli do divadelního baru, kde to divadelní zážitek rozhodně nekončil. Naopak – teprve teď to všechno začalo pořádně rezonovat. Dorazili za námi herci Magdaléna Holcová, Kateřina Krejčí, Naďa Melková, Ondřej Brett, Hynek Tajovský, Marián Chalány i dramaturg Peter Galdík.
V neformální atmosféře jsme si povídali o postavách, které ztvárnili – co si o nich myslí, jestli by s nimi chtěli jít na teplé pivo, nebo jestli se jim radši vyhnout obloukem. Mluvilo se i o tom, jestli je svět spravedlivý.
A co my?
No, my jsme se ptali. Hodně. A taky jsme mluvili. Sdíleli jsme svoje dojmy, rozebírali morální dilemata postav a občas jsme si i připustili, že jsme některé věci možná taky přehlédli. Vznikla skvělá diskuze, kde nešlo o to mít pravdu, ale říct nahlas, co si myslíme. A přesně to je na tomhle večeru nejlepší – že divadlo neskončilo posledním potleskem. Že jsme v tom byli spolu.
Díky Divadlu Petra Bezruče za otevřenou náruč, hercům za jejich čas, Peterovi za cenné postřehy, a hlavně vám všem, kdo jste dorazili, ptali se, přemýšleli a byli součástí.
Foto: Margaréta Kuľbagová
